4.7.2016 Markéta Adámková 1Comment
Jedno pondělí jsem se společně se dvěmi dobrovolnicemi vydala do blízké vesnice Batu Katak . Zprostředkovávaly jsme tam výuku angličtiny pro místní děti. Po výuce jsme zůstali přes noc ve vesnici a druhý den jsme se měly vracet společně do tábora. Nikomu však nedošlo, že obě mé společnice se se mnou již vracet nebudou, protože již odjíždějí. Nějak nám to všem uniklo a já tak musela porušit základní pravidlo.

Nikdy nechoď sám do pralesa!

Absolvovat celou cestu samotné se mi teda ani za mák nechtělo. Jenže jsem neměla na výběr, musela jsem do tábora a tak jsem se prostě vydala. Cestu jsem již znala a tak mi to nedělalo žádné obavy. Z vesnice jsem se vydala po mém oblíbeném visutém mostě, směr prales. Hned po pěti minutách cesty jsem se musela postavit mému strachu.  Na stezce mě nemile překvapil obrovský černý had, který se tam plazil metr přede mnou, jakoby se nechumelilo.

Krajta, kobra, škrtič, had zabiják....

Ano tohle je jeden z mých děsů. Hadi. Prostě si to tak štráduju, abych byla v kempu co nejdříve a najednou se přibližně metr přede mnou na stezce vynoří tento hrůzu nahánějící tvor. V tu chvíli by se ve mě krve nedořezal. Zkoprním a bezmocně čumím před sebe. Byl tmavý a obrovský. Na délku měl něco okolo 1.5 - 2 metry. Nejsem žádná odbornice na hady, takže jsem neměla absolutně ponětí, co za hada to je, ale v mé hlavě se samozřejmě shromažďují nejhorší myšlenky na hada zabijáka. Jsem prostě holka z města.....nejsem fanda hadů ani pavouků. Za celé ty dvě vteřiny, než se had přede mnou odpazil z jedné strany cesty na druhou a zmizel v houští, jsem prošla všechny možné scénáře. Had mě uštkne. Budu se muset dostat zpět do vesnice, kam to mám nejblíže. Největší šance na přežití. Had mě uštkne a já padnu na místě. Had mě paralyzuje. Had mě uškrtí. Had mě.....ja nevím co. Mezi tím byl had pryč. Tak jak se vynořil...tak zase zmizel....

"Had není debil"

Opět se mi potvrdilo Milanovo pravidlo. Hada jsem samozřejmě vůbec nezajímala. Po tom, co jsem to rozdýchala a zbavila se strachu, že tam na mě v houští čeká, aby si mě vychutnal až půjdu kolem, jsem se rozběhla. Ten kousek jsem přeběhla a pak již v klidu pokračovala dál do tábora.

12036371_10156089360900436_8630771909838775158_n (1)

Cestou jsem slyšela spoustu zvuků. Hlas pralesa. Opět jsem si představovala možné i nemožné. Mohla bych vám psát o tom, jak jsem při cestě slyšela tygra či viděla pytláky. Ale to by byla lež. Žádné další překvapení mě v pralese nečekalo. Prostě jen běžná cesta do tábořiště s pár novými pijavicemi na nohou. Pijavice! Ano, pijavice, zde zcela běžná věc. To už mě nemohlo rozházet.

Po odvyprávění mého zážitku jsem se zpětně od Milana dozvěděla, že se zřejmě mohlo jednat o jedovatého hada, ale že uštknutí hadem je zde zcela ojedinělé. Celé situaci jsme se pak společně zasmáli a dál se to nerozmazávalo.

Markéta