26.6.2016 Markéta Adámková 1Comment
Snažím se vzpomenou, co jsme ten den s dobrovolníky Green Life dělali. Marně. Jediné, co si pamatuji je, že jsem se s hrstkou dobrovolníků stěhovala z kempu 1 do kempu 2. Ostatní už byli přestěhovaní a já měla v kempu 1 stále batoh s věcmi. Zatímco ostatní posedávali v jídelně a debatovali, já jsem se vydala pro své věci. Cesta mezi kempy trvá přibližně 25 minut deštným pralesem. Hlas pralesa.

Když takhle jdete sami pralesem a napadá vás, co vše se může stát. To vůbec není přijemný pocit. Ba naopak. Sami sebe jen těmito myšlenkami strašíte. Zvuky, které se ozývají z pralesa vám nepomáhají se uklidnit. Zrychlím krok. Protože když půjdu rychleji, budu přeci rychleji zpátky v táboře s ostaními. A tak noha míjí nohu a já pokračuji dál. Poslouchám prales. Zvuky opic, hmyzu, ptáků, větru, řeky.

Asi tak 5 minut před kempem 1 procházím vysekanou cestou. Uslyším hlasité praskání a šustění, které rozhodně nezapříčinilo žádné malé zvíře. Zkoprním na místě. Zarostu do země. Sotva dýchám. První co mě napadne je tygr. Při mém "štěstí" by mne to nepřekvapilo. Nedávno jsme našli stopy prasat, takže by je tu mohl stopovat. Proto tedy koukám do houštin po mé pravé i levé ruce s obavou, že na mě vyskočí šelma a sežere mě. Je po mě. Přemýšlím, zda se mám rozběhnout a zkusit utéct tygrovi. Ach já naivka. Prej utéct tygrovi. Já takový běžec. Prostě mě zblajzne. Ale proč by mě chtěl sežrat, když Milan říkal, že tygr nám nechce ublížít. Že nás neohrozí, když mi neohrozíme jeho. Sakra. Co když jsem mu narušila teritorium. Nebo jsem ho vyplašila. Mé myšlenkové pochody jsou přerušeny dalším praskáním. Hlasitějším. Tentokrát vím, že je to praskání větví. Jde přímo z koruny stromu předemnou.

Byl dva metry předemnou...

Podívám se tím směrem a v tu chvíli spatřím obrovského orangutana, který kouká přímo na mě. Úplně jak z filmu - naše oči se střetnou. A já nevím, co si mám myslet. Nevím jestli víc pociťuji úžas nebo strach. Paniku nebo nadšení. Absolutně bez pohybu na něj zírám. Najednou si uvědomuji, jak neuvěřitelně silné a mohutné je to zvíře. Žádná roztomilá zrzatá opička, která na mě kouká z poza skla v ZOO.

opice4

Fotografie Zuzana Koloušková, Green Life

Vím, že samice jsou většinou dvakrát menší a proto si myslím, že se jedná o samce. Je obrovský. Prostě tam tak posedává v koruně stromů a ožužlává větev. Zřejmě si dává sváču. V tu chvíli si vzpomenu, jak nám vždycky Milan opakuje "orangutan není debil" a mně dochází, že to asi bude pravda. On mi nechce ublížit. To jen ty naše předsudky. Prostě tam jen tak vegetí a čučí přímo na mě. V tu chvíli se můj strach proměňuje v čistý úžas. A já se pootáčím celým tělem směrem k němu. Je předemnou ve vzdálenosti přibližně dvou metrů. Nevím jestli ho můj pohyb vyplašil a nebo se prostě svobodně rozhodl, že už půjde. Prostě se jen otočil a začal se prošplhávat na další strom a pak i na ten za ním. A pak byl prostě pryč. V pralese. Tam, kde je mu dobře. A já tam pořád stojím jako solný sloup a uvědomuju si,  že jsem na vlastní oči viděla obrovského orangutana ve volné přírodě. Svobodného. Šťastného.

Celý náš střet mohl trvat tak 45 vteřin, ale mně to přišlo jako věčnost. Během této chvíle jsem nemohla pořídit žádnou fotku, protože jsem u sebe neměla vůbec nic. Teď zpětně to vidím pozitivně, protože, bych ho svým foťákem a pohybem vylekala možná mnohem dříve. Takhle můžu říct, že jsem si své setkání s orangutanem naplno užila.

Takže jsem přežila. Žádný tygr mě nesežral a já jsem spěchala do kempu 1 pro batoh a pak honem zpátky za ostatními, abych se s nimi o svůj dechberoucí zážitek podělila.

Markéta